BIOSYNTÉZA

Je jeden z nejnovějších přístupů v somatické psychoterapii. Je založený na integraci poznatků západní psychologie o psychosomatických blocích a východního učení o čakrách a energetických drahách. Zakladatelem biosyntézy je David Boadella, který rozvinul tento přístup na počátku 70. let 20. stol.

Jeho styl vychází z učení W. Reicha (v těle nacházíme napětí - "pancíř", který doprovází neurotické a jiné potíže) a bioenergetiky a. Lowena. Na vznik biosyntézy měly podstatný vliv také objevy F.Motta a F. Lakea v oblasti prenatálních a perinatálních procesů. Podstatný je také vliv S. Kelemana (interakce těla a emocí).

Biosyntéza znamená „integrace života". Spíše než na patologii se orientuje na vnitříní zdroje.

V psychoterapeutické práci se vedle verbální analýzy využívá také práce s pohybem, dotekem, dechem a imaginací. Vedle uvolnéní bloku je důraz kladen na opětovné sladění základních životních procesů. Cílem je dosažení emočního vycentrování, optimalizace svalového napětí a koordinace, dosažení vyváženosti jak v těle, tak v širším životě.

Důraz je kladen jak na volné proudění - pulsaci v organismu, tak na integraci 3 základních životních procesů - pohybového, prožitkového a mentálního.

Pohybový se projevuje svalovým napínáním a uvolňováním, mentální skrze vnímání, myšlenky a představy a emoční skrze orgánové celky v těle.

12 TÉMAT BIOSYNTÉZY:

1. základy a původ
2. zakotvení
3. centrování
4. držení
5. vazba a ohraničení
6. energetizace a vybití
7. propojení a vztahování
8. rozeznění a sdílení
9. pohled a čelení
10. dovršení a metapozice
11. formování a tvorba
12. dotváření a profilování

Na těchto tématech může pracovat terapeut s klientem. K většímu porozumění může docházet až na základě vlastního prožitku.Zde Jsou uváděny spíše přehledově.

Důležitý je koncept základních 7 životních segmentů. Každá ze životních oblastí se může projevovat jako uzavřený nebo otevřený systém.

Uzavřenost způsobuje problémy ve struktuře osobnosti, fyzickou inhibici - např. nedostatečné nebo přílišné svalové napětí, kontrolované nebo chaotické dýchání, deprivace nebo invaze v oblasti vztahů  ,emoční potlačení nebo přílišné vyjadřování pocitů, defenzivní nebo zmatená řeč, omezující vnitřní představy.

Otevřenost umožňuje- 1/ přirozený pohybový impuls, 2/ centrovaný dechový rytmus, 3/ vztah jako setkání a dialog, 4/ emoční jasnost,5/ koherentní mluvu, 6/ kreativní vnitřní představy a7/ kontakt se svým jádrem,esencí.

Základním cílem terapeutické práce je co nejvíce se přiblížit jádru a s ním spojeným kvalitám. Zde leží zdroj vnitřní síly a nasycení. Zde je počátek fyzického, duševního i duchovního uzdravení.

UPLATNÉNÍ BIOSYNTÉZY:

Jak je zřejmé, uplatnění tohoto přístupu je velmi široké. V individuální či skupinové terapii. Velmi široké je rovněž uplatnění v souvislosti s celou řadou potíží duševních a tělesných.

Podporuje rovněž organický růst, osobní rozvoj a spirituální celistvost.

PESSO-BOYDEN PSYCHOTERAPIE (PBSB)

Je celostní psychoterapeutický pŕístup nazvaný podle amerických manželů Alberta Pessa a Diany Boyden, kteří jej začali vyvíjet v druhé polovině 20.stol. Tato metoda se postupně rozšířila do světa a v 90.letech dorazila i do Česka.

V Pesso Boyden psychoterapii se spojují psychoanalytické a na rodinu orientované principy s přístupem zaměřeným na klienta. Vytvářejí tak jednu filosofii, která vrcholí v terapetickém přístupu založeném na znalosti psychologického a tělesného vývoje člověka.

Myšlenky, vzpomínky a představy, stejně tak jako držení  těla, pohyby, tělesné příznaky a obtíže upozorňují klienta a terapeuta na emoční konflikty, nenaplněné poptřeby a traumatické zážitky.

Na těle založená podstata přístupu nabízí klientovi příležitost objevit nevyřešené emoční konflikty z minulosti a zabývat se jimi.Podstata přístupu je zážitková.

Terapeutické práci se říká struktura. Práce probíhá na úrovni tělesné, emoční a kognitivní.

S terapeutovou podporou sleduje klient citlivá místa svého prožívání.

Terapeut pak mapuje a zvědomuje emoční a tělové projevy klienta a pomáhá mu najít to, co by potřeboval ( jedná-li se dávno prožitou zkušenost).

PBSP vychází z předpokladu, že odpověď na otázku „co by potřeboval“ je každému člověku instinktivně dána a je zakódována v tělesných pocitech.

Během struktury je nejdříve označeno, co je obsahem historie klienta - je zaznamenána „stará mapa“. Využívají se k tomu „značky“-různé předměty, které si klient vybírá a které mají pro danou chvíli přesně určený, symbolický význam. Následně je k této „staré mapě“ vytvářena „nová mapa“.

Vytváříme „antidotum“ - obraz toho, jak by to vypadalo, kdyby byly tehdy v minulosti potřeby klienta uspokojovány „ideálními osobami“ a „ideálním zpusobem“.

Antidotum hojí emoční nedostatky z minulosti. Klient zažívá uspokojivý pocit tam, kde se mu v minulosti z nejrůznějších důcodů nedostával.

Vytváříme „nové emoční vzpomínky“, novou emoční minulost, přičemž reálná historie zůstává nezměněná a zachovaná v paměti.

Prostřednictvím „nových emočních vzpomínek“ jsou na symbolické úrovnin naplňovány

klientovy základní vývojové potřeby.

Mezi 5 základních potřeb, které jsou v rámci PBSP struktur naplňovány patří:

potřeba místa

potřeba podpory

potřeba bezpečí

potřeba sycení

potřeba limitu

UPLATNĚNÍ PBSP:

Osvědčuje se zejména přístup práce ve skupině, základní principy a techniky jsou dobře aplikovatelné i v rámci individuální psychoterapie.

Škála problémů, s kterými je možné pracovat je široká, včetně vlastního růstu a seberozvoje.

Podle samotných autorů přináší tento přístup více radosti, uspokojení, smyslu a propojení se životem.