Zajišťuje podporu, vedení a posílení jednotlivce, skupiny nebo týmu nejčastěji v oblasti pomáhajících profesí.

Od 50. let byla supervize součástí psychoanalytického vzdělávání. V 80. letech byl zahájen výcvik vedení bálintovských skupin. Na počátku 90. let se supervize, objevuje také v rámci vzdělávání Asociace manželských a rodinných poradců, ve 2. pol. 90 let také v systému komunitní péče o duševně nemocné. V této době začínají také probíhat krátké kursy pro sociální pracovníky a kurátory. V r. 2002 byl ustanoven Český institut pro supervizi (ČIS). V oblasti školství lze na téma supervize hovořit zhruba od r. 2003.

Supervize může být individuální, skupinová nebo týmová. Může se týkat jak vztahů v rámci pracovní skupiny, tak jednotlivých případů (případová).

Týmová supervize má obecně pomoci zlepšit komunikaci a vztahy v týmu, někdy také komunikaci týmu a vedení.

Supervize pomáhá zajistit nadhled a sebereflexi. Důležité je sdílení myšlenkových pochodů, postojů a emočních reakcí mezi kolegy. Rozšiřuje se tak vlastní repertoár, můžeme pohlédnout na vlastní předsudky a stereotypy, „jít s kůží na trh“, dostává se nám ale nikoliv kritiky, ale pochopení a podpory v bezpečném prostředí. Mapujeme vlastní silné a slabé stránky. Spojuje se tak růst profesní i osobní.

Kontraktem v supervizi rozumíme jasnou dohodu mezi supervizorem a supervidovaným. Měla by vzniknout ještě před začátkem práce a obvykle jasně odpovídá na otázky, pro koho je určena, zda jde o případovou nebo týmovou supervizi, jak dlouho trvá, jak často se bude konat, jakou bude mít strukturu, jak zacházíme s informacemi ze spupervize (zda je nějaký výstup a komu bude určený) a kolik to bude stát. Součástí supervize je také vědomá práce s etickými principy a normami.

Supervizor by měl být důvěryhodnou autoritou s celou řadou vlastností - např. Schopnost pohledu z mnoha perspektiv, flexibilita (teoretické koncepce, škály intervencí a metod), citlivost vůči otázkám širšího kontextu, otevřenost vůči učení, skromnost, trpělivost a další.